Čtěte a pište příběhy lidí - Kraťasy!

Součástí pořadu a projektu "S knihami se kamarádím" je výzva pro všechny diváky, ale také pro všechny lidi, kteří chtějí mimořádný životní příběh či zážitek předat čtenářům a stát se tak spoluautory připravované knihy "KRAŤASY". Příběh musí být krátký, skutečný, akční s velmi zábavným či poučným koncem. Stačí zaslat jen námět, pokud se necítíte být spisovatelem.


Kraťasy

Od 1. října 2008 zahajuje Český rozhlas Hradec Králové pravidelné vysílání autorského pořadu Jindřicha Krause Kraťasy. Pozorně poslouchejte a pište své krátké životní příběhy s překvapivým humorným či poučným koncem pro pobavení ostatních lidí. Autoři nejlepších příběhů budou odměněni věcnými cenami. Z vybraných příběhů bude sestavena a vydána v nakladatelství Jindřich Kraus-PRAGOLINE kniha se jmény autorů. Kniha s barevnou obálkou od malířky Alexandry Hejlové, bude mít název, jak jinak, Kraťasy! Psát můžete na adresu nakladatelství Pragoline, nebo rozhlasu Hradec Králové, nebo použít e-mail jindrichkraus@volny.cz


Pro inspiraci a zábavu a příklad zde uvádíme na ukázku příběhy, které již byly vybrány. Musíme upozornit, že autorská práva příběhů jsou vlastnictvím nakladatelství PRAGOLINE.


Upřímná soustrast
Námět: Ing. Vlasta Jandová, Praha, Napsal: J. Kraus

Skoro každý den jsem navštěvovala svého nemocného tatínka v nemocnici. Jednoho dne jsem přišla, nic zlého netuše a koukám na prázdnou čerstvě ustlanou postel mého táty.
Zeptala jsem se kolemjdoucí zdravotní sestry, kde je můj otec. Ona mi bez váhání a s arogancí odsekla: Když tu není, tak asi umřel, né!!
Bohužel to byla pravda a já mám dodnes z jejího nešetrného oznámení na duši tísnivý pocit.

Za několik týdnů mi onemocněl křeček Frantík a my jsme musely s maminkou s ním dojít ke zvěrolékaři. Ten Frantíka prohlédl a oznámil nám, že si ho musí nechat v ordinaci několik dnů na pozorování.
Když jsme opět za Frantíkem přišli, zvěrolékař nás vlídně pozval dál, nabídl něco k pití a velmi citlivě nám sdělil z velkým zármutkem, že náš křeček byl vážně nemocen a že zemřel a že mu je to hrozně líto!
Já jsem se najednou musela začít šíleně smát k nepochopení lékaře a mé maminky. Vzpomněla jsem si na reakci zdravotní sestry na smrt člověka, mého táty a ve srovnání s tím co se právě stalo, můj smích byl jedinou odezvou na tak rozdílný přístup k životu a smrti!!


Zázrak
Lenka Šnoblová, Praha

Zdravím Vás a posílám malý příběh.
Ať se vám dobře daří a příběhy přibývají

Moje maminka byla katastrofický typ. Předvídání špatných konců událostí, to bylo její. Dokázala neomylně najít z tisíců možností tu zaručeně nejhorší. Pro všechny události bez výjimky, pro ty důležité i banální. Vždy, když jsem přišla domů, utahaná z práce, hlavu jako starosta, hned spustila. Kdo jak skončí, kdo umřel nebo onemocněl a co ho čeká. Kam se valí chřipková epidemie a že ten soused odvedle si koupil psa a počůral nám rohožku. Tedy ten pes, myslím, řekla maminka. Zkrátka jak říkám, chronicky katastrofický typ. Dlouho jsem to snášela. Stačilo mi, že jsem si po příchodu domů mohla dát kafe, posadit se, vypnout a myslet na svoje věci. Jak říkám, dlouho jsem to snášela. Pak mi ale došla trpělivost.
Jednou jsem přišla domů, posadila se a dala si kafe. Všechno probíhalo normálně až do chvíle, kdy maminka po běžných zprávách řekla "... a to kafe bys taky neměla pít, nebo špatně skončíš ". To už jsem ale psychicky nevydržela a zařvala na celý byt: "Dost"! "Chci pozitivní zprávy, chci optimizmus a jaro a tatranku"! Nikdy jsem ještě takhle nekřičela, takže účinek byl okamžitý a zdrcující. Maminka zmlkla v polovině slova a nastalo ticho. Teprve po dlouhé chvíli nesměle pípla: "A kde mám ty pozitivní zprávy brát?" "To je tvoje věc", rázně jsem ji zarazila, "katastrofy už neberu"!

Další den jsem byla mimo domov, takže jsme se viděli až ráno. Hned, jak jsem vstala, přepadla mne s rozzářeným úsměvem v koupelně. "Večer jsi přišla pozdě, tak jsem ti nemohla podat pozitivní hlášení. Včera jsem šla okolo hospody U berana, a představ si, co tam bylo na ceduli: Teplé oděvy podáváme do 14 hodin. Rozumíš? Oděvy místo obědy". Chvíli jsem se na ni dívala a pak jsem pochopila. To, jak jsem byla necitelná, a vlastně ani neposlouchala, co říká. Její dobrotu a snahu splnit každé přání, které mi viděla na očích.

Nastal čas zázraků. "Mami, víš co? Pojď, sedneme si spolu a dáme si kafe", řekla jsem tiše. Došli jsme ke stolu a já, jen tak mezi řečí, prohodila: "Tak mám pocit, že nám někdo počůral rohožku".


Inženýr
Námět: Radka Przecková, Třinec, Napsal: J. Kraus

Několik let po rozvodu jsem se seznámila s velmi inteligentním a přitažlivým partnerem. V té době jsem měla tři dospívající dcery a přála jsem si, aby si ho vážily a obdivovaly jako já.
Jednoho dne se dcery připravovaly na ples v kulturním domě našeho města. Navzájem se střídaly v koupelně a vzájemně si chvílemi překážely. Když měly nejvíce naspěch a prostření dcera Maruška si myla hlavu, ucpal se odpad vany a vypadalo to, že ostatní dcery se nevykoupou a ples mají zkažený. Po mnoha nezdařilých pokusech s gumovým zvonem se nabídl můj partner a já jsem jej s obdivem pozorovala, jak odborně pod vanou manipuluje s odpadem. Mé dcery s pochybovačnými úsměvy přesvědčil o své zručnosti v okamžiku, kdy vana začala mocně odtékat, až v ní bublalo.
V té chvíli jsem byla hrdá na svého inženýrka, který se později stal mým manželem a otcem mých dcer.
Moje hrdost však trvala jen do té doby, než přišla rozezlená sousedka bydlící o patro níže, s tím, že její starožitný pokoj je zcela vyplaven.
Můj inženýr totiž vyřešil problém tak, že odšrouboval zátku na sifonu a voda odtékala krásně, avšak po stěnách naší spolubydlící a bývalé kamarádky!